Jednoho chladného večera...

Procházím tiše černou tmou,
hudba mi hraje do uší,
slzy se mi do očí rvou,
ani můj mozek jim neporučí...

Dívám se smutně do dáli,
tam kde budu jeden měsíc celý,
vzpomínky ve mně zaplály,
avšak nikdy nevyhořely.

Na ten večer před Vánoci,
vzpomínám si velmi jasně,
něco jsem v sobě musela přemoci,
avšak když jsem tě objala bylo mi krásně.

Nebo když jsi mi půjčil svůj svetr,
jak jsme byli u okruhu,
díky krásné vůni jsem neušla ani metr,
zamotala jsem se do jeho pruhů.

Chtěla bych to zažít znova,
obejmout,políbit a nepustit.
Nemuseli bychom říkat žádná slova,
ovšem brzy bych tě musela opustit...