Až na horu lásky

Temný přízraku bolesti,
jež se zaryje do nitra
a stoupá k hrdlu nevyslovitelná,
až zalije oči slzami, které milují,
zkoušíš zničit
přítomnost vzpomínek
a okamžiky přítomnosti
vroucí touhy
po svobodě a štěstí.

Já však to vím, lásko moje,
cítím vše, co cítíš ty,
a nemohu nic více,
než být s tebou,
i když pomoci nedokážu.
Snad ti dám jen tišící dotek
jemného dechu lásky
a objetí, které tě podrží,
abys neumřela.

A ty se nadechneš a zašeptáš
důvěrná slova odvahy:
Neboj se, miláčku, jsem s tebou
a nevzdám to nikdy.
Nebudu litovat večera,
kdy jsem tě poznala.
Ty jsi objevil, kdo jsem,
kdo pláče v mém nitru
a směje se, když cítí něhu.

Vím, že nejsem dokonalý
a mám tak málo času,
abych byl s tebou,
když to tolik potřebuješ.
Přece však vytrvale opakuji slova,
která slyšíš a rozumíš jim ne rozumem,
ale srdcem plným naděje,
že zase bude líp a že spolu dojdeme
až na vrchol hory snů.