Vyprávěj

Vyprávěj

Proč Ty sama a já sám spíme...
Snad je to tím,
že chci být Tvůj hrdina,
s jehož jménem na rtech,
má milá, vždy budeš usínat...

Však strach o to,
abych Tě nezklamal
hrdlo mé zatím pevně svírá...

Jen občas smělost dovolí mi
pohledem svým Tě pohladit...
Věz, jak rád bych,
když Tě míjím,
zapředl družného
rozhovoru nit..

Že voníš, jak třešňové sady
a dotek Tvůj mě celého spaluje,
že jsi paní mou jež s nocí
mým odvážným snům kraluje?

Že bránit Tě budu,
když bude třeba
a k nohám položím Ti celý svět...
Ne - nevím jistě,
zda právě toto se chceš dovědět...

Teď laskám Tvé vlasy
a mlčím...
I mlčení je krásné...
V ticha objetí čekám,
až den své louče zhasne...

Objímám Tě a tisknu,
cítím srdcí našich tep,
duše má je náhle klidná,
náhle ve spáncích mi buší krev...

Nastalá noc nám oběma odpoví
bez studu, bez bázně
svůj verdikt vysloví,
zda byla tou první,
či snad poslední...