Ty, jež padám ti vstříc

Po delší odmlce,

zasedám za stůl s přáním,

najít smysluplná slova uvnitř toho chaosu,

uvnitř mé vlastní hlavy.

 

Co se to děje,

kam to zase spěje...

Kdo odhalil můj vzorec?

Sám jej neznám...

 

Jak ví, jak to mám rád,

když neví a nezná?

Proč chci, aby trefila se právě ona?

 

..................

 

Nemám jistotu obzoru,

všude je mlha.

Zahaluje krásu,

aby nebyla již od začátku tolik skvostná.

 

A přesto je.

Ať už si přeju aby byla,

nebo ne.

 

Padám vstříc její náruči, 

kráse, co odzbrojí,

srdci, co obklíčí.

 

A stejně mám pocit, že padám nahoru.

Pocit opilého řidiče,

rozrážejícího závoru.

Navzdory všem cedulím.

 

Čemu dnes ještě můžu věřit,

co zbude z toho zítra?

Můžu jen své síly změřit

a snažit se, dočkat se jitra.

 

..................

 

A přece to tam stále je,

otázkou zůstává:

 

Bylo by to tam i bez ní?

 

..................

 

Nechci věřit, že ano...