Škrábání

Už zase mě škrábeš pod víčky,
to proto mi slzy tečou,
není to plamenem ze svíčky
proč minuty se tak vlečou.

Ač už jsi z mojich snů odešel nadobro,
stále tě občas cítím,
tvůj smích, tvou náruč, na krku dech,
v zrcadle tvůj úsměv vidím.

Nejhorší ze všeho nejsou ty ozvěny,
věcí, co dávno  nejsou,
ale ten prostor kol srdce stísněný
obavy o to že naděje,

společně s plamenem
navždycky

za ticha

zhasnou.