Co zámek spojil natrvalo

Vzpomínám časy,
už je to dávno,
co nás zámek spojil natrvalo.
Ještě teď vidím,
jak si tam na schodech stála.
Se smutným pohledem,
asi ses bála.

Kdyby nám mohl pomoct někdo jiný,
svět se rozdělil a my s ním.

Svět nyní žijeme každý zvlášť,
chtěl bych tvou ruku držet,
však mě znáš.
Jsme od sebe daleko na dlouhé míle,
má láska k tobě nikdy nepomine.

Nyní však stojím u vašich vrat,
otvírá děvče,
co pohled tvůj má.
„Prosím, ještě nechoďte dál.
Mami, tati je tu nějaký pán.“