Noční motýl

Jsem noční motýl, ke světlu mě to táhne,
není to světlo, po čem mé srdce prahne.
Létám kolem anděla, bytosti z vyšších sfér,
nemohu se jej dotknout a to není fér.

Létám blízko, křídlo křídla se dotýká,
nezvyklá bolest s níž srdce se potýká.
Kapky deště jako slzy po listu stékají
a oči mé na tmu noci opět si zvykají.

Pamatuji si záři toho anděla, ten záře jas,
k němu mě to táhne, vidět jeho chci zas.
Odsouzen k osamocenému nočnímu letu,
svou bolest chci vykřičet celému světu.

Však mlčet musím, se svou bolestí být sám,
tak tiše trpím a jen na něj vzpomínám.
Na poslední let okolo andělovy tváře,
kéž spálila by mi křídla jeho záře.

Bezvládné tělo mé by k jeho nohám padlo,
mé srdce jako poupě spálené by zvadlo.
Sedím na stromě, na jeho hrubé kůře,
sedím zde sám a nemůže být již hůře.

Letím temným lesem a provokuji noční dravce,
osud si se mnou pohrává, neskončí to hladce.
Říkají mi Smrtihlav a někdo se i bojí,
já rány v srdci mám, ty se sotva zhojí.

Vím co zhojilo by ty rány docela,
jedině láskyplný dotyk mého anděla.
Avšak můj anděl je bytost z vyšších sfér,
pro mne nedotknutelný je..., to není fér.