Vzpomínám...

...Vzpomínám...

Jak to chtěl vzdát.
Sotva poznal tebe,
začal se zas usmívat.

Tehdy, co viděli se prvně,
jejich první pusu,
co získal ji tak levně,
a přesto skoro zapomněl.

Na její první věty,
kdy cítil se jak sjetý.
Vlastně byl...
nebo ne?

Na rytmy jeho splašeného srdce,
co mu její slova vnukly.
Protože to ... "šlo tak hladce".

Na jeho první báseň jménu jejímu,
slova, co nestíhal je psát,
když jeho srdce chystalo se vzplát.

Jejich první setkání,
tu hromadu strachu.
Přestože věděl, že se neubrání,
i přesto našel krásu.

Když mu psala ta slova,
co chtěla jich později litovat.
Asi nezbylo nic jiného než aby začli,
aby začli se .......
/***Bojí se to vyslovit***/

*****
Kdy se ptala, proč právě ona
a on odpověděl touhle básní,
kterou by bez ní nikdy nenapsal.

Na budoucnost,
kdy píše knihu s jejím jménem.....