Černá křídla víli

Svil se před hledem mým, ten roztodivný tanec víl. V středu jejich v dmu a šeru lesa, jedna z nich, z líček svých její sveřep se ke mne nesa i rovněž libozvučný smích. Řasy skví uhlem černým, mrkaje v zálivu štěstí. Sveden jsa srdcem svým i cestu si k ní má láska klestí. Jest vodou živou, jež ran hojí, i souzní ona s duší mojí, lehká vášeň v polibku nás dva pojí. Zřídla v očích jejích nehasnoucí i jiskrná to jiskra v duši její planoucí. Vílí spanilostí mne uřknula, křídla svá klenoucí užila, vánkem ke mne lásku přivinula. Uniká mi bájná to krása, královnu víl nemohouc polapit, neb žár v mém těle vzdouvající, půvabem nad všemi vílami a ženami vévodíce, lační po ní duše má dychtící. V objetí jejím mne samet objímá, pod úsměvem zas mé rty rozechvívá, kdyže slzí, má náruč se rozvírá. Nocí šacená, třpytem vílích křídel zdobená, vilností krášlená, hvězdnou záři on šat protkán, černavým lehkým hedvábem setkán. V krvi vášeň mi skví, jak víno tupí smysly ty, jež hořkostí zjihly, ač v bolesti svízel onen tkví, přec city její mne vnitru hřejí. Královno víl! Dopřej mi své blízkosti, neb úzkost mne bez ní jímá, ač vznešenost v tobě dřímá. Proto nárokuji si lásky pozornost, neboť tys královský skvost. Tys víla, tys bohyně, tys vše i vším, tys ta po, kteréže toužím, toť bezzištně vím. Tys královnou mezi královnami, tys vílou mezi vílami, tys drahokamem, tys láskou, tys vesmírem, tys mým světem i duševním dvojčetem.