Už chybí jen

Vryl ses mi do paměti
jako zářez do kůry dřeva,
jsem téměř chycena v pasti,
jako když střelec číhá na tetřeva.
Už nemohu utéct
a ani bych nechtěla,
tak nechám se vést,
stejně jsem se už zbláznila.
Čekám jen, až shoříme,
až ucítím tvůj dech,
až všechny představy pokoříme
a utopíme se ve snech.
Jen tvůj dech chybí,
tvá dlaň na mé tváři,
tvé rty, co mi slíbí,
že jen pro mě tvé oči září.
Už jen chvíli budu čekat,
ale ten čas bude věčnost,
hlava mě musí trestat,
když si připouští tu nekonečnost.
Ale pak se tě dotknu
a ty mě vezmeš mezi své paže,
mé tělo uvnitř vybouchne
a dál už nic nedokáže.
Ale budu toužit po tvých rtech
a tak tě jemně políbím,
možná, že se podlomím v kolenech,
ze všeho, co v srdci ucítím.
Ze štěstí, které je jako záře,
a každý den nabývá
jako voda v jezeře,
do které déšť padá a neustává.
Jak moc chci být u tebe…
jako květina, co potřebuje vodu,
a tak se dívá zoufale do nebe,
prosí déšť o svobodu.
Pár lístků jí ze stonku odpadne
a ona pomalu šílí bolestí,
ale pak první, druhá, třetí kapka spadne
a ona málem omdlí ze štěstí.
Nakonec se silně rozprší
a květina zase začne žít,
to až se naše pouto završí
a já z tvých rtů začnu pít.
Možná, že jsme šílení,
ale co víc šílenství znamená,
než smích a sny při svítání?
Pak chci, ať to navždy trvá.
Vzpomínky ničí mé nitro,
všechno, co mám v sobě,
tak jen čekám na nedělní jitro,
až přivinu se k tobě.
Občas jako dítě jsem,
které si potřebuje hrát,
a pod tvým přísným pohledem
se musí jen neustále smát.
Ale pak se na mě něžně podíváš
a já se v ženu proměním,
poslouchám, jak krásně povídáš,
a najednou vím, jak sen dokáže být reálným…