Řádky po letech

Potkal jsem Tě uprostřed nedokončených vět,
Kterými jsem spílal světu.
A najednou jsem se obrátil zpět,
Se strachem, že se jistě pletu.

Čtyři roky jsi byla moje múza,
Co po Petříně chodila bosa.
Pak šest let ničivá hrůza,
Že na kámen nenávratně padla kosa.

Že už Ti nikdy nepohlédnu do očí,
A nikdy neuslyším Tvůj hlas.
Naděje, že se to otočí,
Mizela pořád, zas a zas.

A najednou jsi šla po mém boku,
Smála se na zimním slunci svitu,
Úžasná při každém kroku,
S krásou jak na míru šitu.

Z očí Ti šla života záře,
Ty na světě nejsi jen hostem...
Chtěl jsem Tě políbit na jemné tváře,
Spojit nás opět alespoň malým mostem.

Společné chvíle pomalu vrátit,
Znovu se dobře se vším poznat,
Veškeré rozpaky a strachy ztratit,
Ze starých hříchů se doznat.

Když píšu tyto řádky,
Nevím, co bude dál.
Zda na naší cestě budou květy,
Či něco, čeho bych se bál.

Riskuji tak znovu své city,
Nevěřím, ale znovu miluji,
A i když asi budou bity,
Ve svém srdci listuji…

S myšlenkou na Tebe budu znovu snít,
A o Tebe se s osudem prát,
Buď Tě budu moci znovu mít,
Nebo si Tě budu alespoň přát…

Budoucnosti, čekám Tě…