Propadám

S prošlou vstupenkou do nebe,
dívám se na tvou tvář jako poprvé.
Když usmíval ses tak něžně,
že mě to donutilo psát verše.
Byla jsem posedlá být ti blíž,
než nás dělila ocelová mříž.
Než nás dělil tvůj vlastní rádce,
než jsi zničil mé sny o lásce.

S roztrhaným srdcem dívám se oknem,
kde déšť prosakuje základy,
a dochází mi, že ničí i mou hradbu,
polepenou zkrvácenými náplastmi.

Měl jsi být moje nebe,
kde bych konečně mohla dýchat,
měl jsi být mé hřejivé slunce,
se kterým bych se mohla usmívat.
Měl jsi být můj nejlepší přítel,
u kterého bych se mohla schovat.
Mohl jsi být má celoživotní láska,
se kterou bych život mohla vyhrát.

Teď po kapsách hledám,
svou odvykací náplast.
Pomalu zjišťuji, že ji nikde nemám,
nikdy jsem nepočítala se zlomenou duší,
jen v srdci mi neskonale kručí.
Jsi má droga, čím víckrát tě vídám,
propadám hlouběji tvému pohledu, o kterém tajně snívám.

Necítím strach, když za zvukem píšťaly, tančím dál.
Láska mě mění v bezbranného blázna.
Když před tebou utíkám, a ty mě svýma očima vězníš sám.
Bezprostředně ti propadám.