Piju whisky, čas se krátí

V hlavě tvoří se mi báseň.
Jde na mne bázeň.
Nad sklenicí Danielse.
Opakuji si tyhle verše.

Volal jsem, neslyšela jsi.
Volal jsem, odmítala jsi.
Volal jsem, oči zavřené,
Volal jsem, krásko pro tebe.

Chtěl jen tvůj hlas slyšet,
oči zavřené, abych tě mohl vidět.
Jak jinak než v představách?
Vídám tě jen v snách.

Krásná dívka, dobře znám ji.
Krásná vskutku chci ji.
Po svém boku, objímat.
Nikoho a nic nevnímat.

Vše se mění ze dne na den.
Láska, cit, také jednou zajde.
Chci být s tebou, jak jen budu moci.
Chci být s tebou, neodmítnu ďáblově pomoci.

Dá-li mi tě alespoň na pár minut,
budu nejšťastnější pod sluncem.
Dá-li mi tě na miliardy minut,
budu nejšťastnějším bláznem.

Nechci tě jen z chtíče živočišného,
chci tě láskou množství nezměrného.
Sedím sám u klávesnice, v ruce whisky.
Doufám v pohyb osudu, misky.

Snad přikloní se na mou stranu
a já po tvém boku stanu.
Snad ještě víc se přikloní
a já cítím příchuť jabloní.

Sklenka prázdná, na dně led.
Chci tě mít a teď hned.
Nemohu a vím to.
Přez to všechno chci to.

Čas mi dává naději.
Teď si, ale doliji.
Musím se krotit,
nechci se opít.

Kostky ledu na dně tančí,
jako pár skřivánčí.
Vyprázdním další sklenku,
ono svítá venku??