Ničivá Temnota

Sedím ve tmě. Sama v tichu.
Děs se plíží všude kolem,
A on zmáčkne kliku.
A s ním přichází i temnota,
Která čeká, čeká, až bude moct ničit,
Vše dobré, co se jí postaví do cesty.
Jsem slabá,
Nedokážu se jí vzepřít.
Zasloužím si to,
Když jí dovolím, ke mně se vetřít?
Chci moc, když si přeji, když doufám,
Že se odplazí z mého těla?
Chci moc, když si přeji, aby moje duše zůstala celá?
Čistá a neposkvrněná, tak jako dřív?
Abych mohla žít.. beze strachu z temnoty,
Která se snaží do mé bolesti vpít?
Miluje, když má tu moc ovládat mé tělo,
Je krutá, ovládá mou mysl,
Miluje vzpomínky, jak se její tělo strachy chvělo,
A já se snažím najít smysl.
Proč si to nechávám líbit,
Proč nedokážu říct DOST!
A tak si stavím hradby a stavím si most,
Most, který musím zbořit,
Abych mohla šťastně žít,
Do vody se ponořit,
A nechat se unášet proudem světla,
Které tam někde musí být.
Protože jestli není,
Pak už mrtvá musím být.