Hvězda

Zvedám oči k nebi,
kde začíná nebeský bál.
Hvězdy v krásných róbách sklání se k nám.

Na mé dveře někdo zaklepe,
dveře otevře si dokořán.
Přejasným světlem jsem oslňován.

V tom rozeznávám bílé tváře s rukou co mi kyne.
Mám s ní jít dál,
abych si zatancoval.

Uprostřed sálu rozezní se nebeský valčík,
atmosféra na nás dýchá,
hudba do duše promlouvá.

Pohlédne mi do očí.

„Jsem tvá hvězda,
co Tě chrání.
Byla jsem Ti přidělena,
abych střežila Tvé kroky,
a přemýšlím co si počít.

Bdím nad tebou,
i když tomu nevěříš.
Chtěla bych s tebou být.

Jenomže jsem hvězda,
co nemůže žít,
zašeptám Ti heslo,
po kterém budeme si blíž.“

Probouzím se překvapený a v hlavě mi heslo zní.
Večer otevřu okno,
nyní už neváhám,
do večerního ticha zavolám:

„Volám do tmy,
milé zlato,
aby slova naše stála za to.

To, co zazní,
ať je věčné,
co se potom stane,
bude neskutečné.“