Nabokova hráz

Neznám počátek té víry,
znám však konec mocné síly.
Proplouváš mým srdcem
a míjíš mě svým citem.
Já Platon a tys Slečna,
vybíráš si z nekonečna,
svou první lásku a já pláču,
ztratím tě a srdce zhasnu.
Zlomený šíp v srdci mě pálí,
jako hrad z písku, mě hroutí se v dáli.
Buď, prosím, mi aspoň jednou nablízku.