Samota

Samota

Kráčím ve tmě zahalené černotou

A slzy stékající ve štiplavém mrazu

Mi potírají ústa chutí slanou

A nikdo není hoden vidět tu bolest, mou zkázu,

Co pod nohami vytváří hlubokou propast,

Do níž je mým úkolem vše smést.

Stále vyvstává na povrch tentýž kontrast:

Zklamat či milovat?

Být šťasten či všechny rány nést?

Tak snadná volba a přece jen

Si vybírám špatný směr.

Jak z toho ven? Ptám se těch,

co nevzhlíželi pouze k sobě,

Ale milovali také mě.

Jenže žádná odezva, každý ztratil zájem hned,

Když zjistil že strach je mým pánem,

Že opustila mě víra v naději i lásku

A když někdo přec upřímně miluje,

Zdá se,

že na očích mám uvázanou černou pásku

a rozeznat lež od pravdy či dobro a zlo

je těžké

leč lehké to v dávných dobách bývalo.