Slzy

Kdyby mé slzy uměly mluvit, co by mě řekly?

Nechci být katem Tvojí lásky!

Voníš jak karmínová růže milá moje,
jak dvě větvičky se jmelím,
jak sklenka sektu v zmrzlé tundře,
jsi večný Anděl bolavých.

V papučkách s ospalými víčky, hlídaváš lásko naše sny,
jsi moje nožka od skleničky,
kolébáš naše tajemství.

Nad ránem naslouchám své slzy, krvavé rány přebolí,
za oknem slunce, zlaté vlasy
a duše stále churavý.

Nechci být katem naší lásky!

Měsíc, jak člun plující v modři, odplul jak tahem zmizíku,
jako když had si kůži svlékne,
na hrob Ti píšu vzpomínku.

Že jsem byl katem naší lásky, že jsem se hřál Ti na prsou,
že jsem byl v lásce stále chlapcem,
ztratil Tě, nechal odeplout.

K zemi, jak jehlou prišitý, teď stojím a pláču na Tvůj hrob,
chybí mě z fíků čerstvá ústa,
červená líčka, svěží krok.

Byl jsem Ti katem naší lásky, chycený Anděl na římse,
zkažené víno, mrtvá těla,
bez Tebe sám tu ztracím se.

Kdyby mé slzy uměly mluvit, co by mě rekly?