Ústa nepromluví

Ústa nepromluví

 

Je jeden pocit, který už dobře znám,

je jedna slabost, kterou mám.

Je něco, co měla bych na srdci

je něco, co nejde slovy říci.

 

To, co trápí mě velice

to, co chtěla bych nejvíce

to, kdy jen pomyšlení mrazí

to, kdy jsme odděleni hrází.

 

Ve Tvé blízkosti chvěje se tělo mé,

chtěla bych křičet: „Pojď ke mně!“

Slova mi váznou uvnitř kdesi,

ale stojím tu a ty tu nejsi.

 

Chvilka s Tebou znamená pro mě mnoho,

nemůžu se pokaždé dočkat toho,

jak při úsměvu jediném

vím, že beze slov se neminem.

 

Jeden pohled do očí,

hned jiskra ve mně přeskočí.

Já chci Tě tady stále

a slyšet Tvůj hlas dále.

 

Proč v mysli mi zůstáváš, když

nevidím Tě týdny, tak slyš,

to, co říkám Ti očima mými,

když nemůžu promluvit ústy svými.

 

Znáš mě dlouho, vím

necítíš ale, že jsi tím,

koho přeji si ve snech mít

s kým umím si představit žít.

 

Tak proč, proč je všechno zmatené?

Proč srdce mi říká ano a ne?

Cítím, že vzdaluješ se mi víc

a zbyde jen vzpomínka, dál nic.

 

 

 

 

 

2. 3. 2006