Odstín

Je jedna věc která mě doopravdy děsí,
to že bych přišel o svoje krásné štěstí,
že teď mám si projít znovu tím velikým bolem,
protože lásce mám říct svoje poslední sbohem.
To raději životu budu čelit sám a sám,
bez tebe zdá se, že jsem k tomu osudem povolán.
Ty přemýšlet musíš zda-li miluješ mě,
přitom zdálo se, že jsme si oddaní nekonečně,
bez mrknutí oka dýchali bychom jeden pro druhého,
a teď strach mrazí něco tak nádherného
...jako je láska...
Tesknota táhlá v náruč mě jímá,
spalující bolest něžným rtem mě líbá,
a slova tiché modlitby plují ke hvězdám,
dnes jsem bez srdce a zítra již nehledám,
naději. To láska byla hořem největším,
ty zašeptáš Miláčku hlasem prosebným
ku hrobu. Zde budu já na shledání čekat,
prost bolesti i citů na tebe vzpomínat.
S korunou růží trpím,
struny smrti rozezním.
A pak utiším, vše zachvěje se,
to kámen se stal ze srdce milence.
Je jedna věc která mě doopravdy děsí,
že staneme se těmito mrtvými milenci.