Pro Bublinku...

Pro Bublinku...

Víš, možná nikdy neuvěříš,
a nedokážeš v sobě zlomit tu mříž...
přesto líbej mě, jak nejlíp umíš!
Vždyť jenom ty to smíš!
Třeba je to naposledy,
co když nikdy neroztají ledy
a ty nepochopíš...

Ale kdo ví, třeba za pár let
až po kapkách roztaje ten led,
znovu ucítíš na pažích i na tváři
ten známý dotek, co Tvé oči rozzáří!
Víš, co myslím, to něžné šimrání,
co vedlo nás nocí až k svítání...

Pak snad uvěříš, že já Tě vždycky miloval
i přes ta pouta, která někdo jiný ukoval!
A poznáš, jak Ti schází melodie mého hlasu,
když moje dlaně plují kolem Tvého pasu,
že Ti chybí můj roztoužený dech,
když hladím to důvěrné místo,
tam dole, na zádech...

Tak stále doufám a věřím na pohádky,
a po večerech prosím čas, ať se vrátí zpátky!
Pak bych Ti mohl, místo něžných slůvek,
jazýčkem ještě od borůvek,
nakreslit kousek pod pupíček,
k svému srdci malý klíček!
A pro závoj z perlivých bublinek
oživit každou z našich vzpomínek,
abych, až touhou přivřeš víčka,
Ti znovu vstoupil do srdíčka...