Tentokrát...

Začátek se liší.
Od konce přece.
Vztahové klece, o které píši.

Pokaždý naivně,
sepisuješ minulé omyly.
Ve snaze neopakovat chyby.
Po třech souložích
recituješ otčenáš,
co podělat jsi nestihl už nehledáš.

Furt dokola píšeš tatáž slova.
Nic se nezměnilo a ani nezmnění.
Znova a znova.
Můžeš to číst zprava, zleva.

A stejně už sepisuješ novej seznam.
V opojení novýho začátku
a ztopořený špičky.
Jen do chvíle, než budeš "vměstnán".

Nakonec usoudíš,
že je to identický,
že nemělo smysl plýtvat papírem.
Na její slova, vzpomeneš jen sporadicky.
Věci jí pošleš kurýrem.

Ale stejně,
první odhodlaná věta bude stupidní,
takový to naivní:
"Tentokrát ..."