Pocity v jediném pohledu

Můj mazlíček klidně spinká,
já tu sedím a tiše se dívám.
Při tom pohledu cítím, jak ho ráda mám,
že je tu se mnou a má mě taky rád.
Dívám se, jak pravidelně dýchá
a jsem ráda, že nejsem lichá.
Dívám se na jeho zcuchané vlasy
a cítím se plná lásky.
Už zase se ve mně probouzí to,
proč mi říkají mamčo.
Když ho vidím takhle bezbranně snít,
chtěla bych ho napořád pro sebe jen mít.
Je tak úžasně roztomiloučkej,
jak je celej pod peřinou zabubákovanej.
Hraje k tomu hudba, co máme oba rádi.
Už chybí jen svíčka a je to dokonalý.
Když tu tak sedím a koukám se,
napadá mě, jak bylo těžké odhalit se.
Otevřít mu srdce a přiznat svoje city,
překonat se a dotknout se jen jeho ruky.
Byl pro mě jako nedosažitelný cíl,
o kterém mi bylo dovoleno pouze snít.
Nikdy jsem se ho nedovolila ani dotknout,
bála jsem se, že by mě moh odmítnout.
Bála jsem se jeho pohledu a smíchu,
bylo by mi trapně a hlavně do breku.
Nechtěla jsem ho ztratit aspoň jako kamaráda,
když už ho nemůžu mít jako kluka, co mám ráda.
Pak přišel ten osudný den,
kdy jsem se rozhodla splnit ten sen.
Jistěže jsem měla obavy,
ale ztratit jsem neměla coby.
Všechno se ve mně svíralo rozrušením
a já čekala, co on na to se vzrušením.
Nakonec to ale všechno dobře dopadlo,
jsem spolu a já jsem jak letadlo.
Ne blázen, ale rovnou letadlo,
protože jsem v oblacích a hezky naměko.
Moc, moc, moc ho miluji,
jsem s ním šťastná a jeho obdivuji.