Na pět východů

Slzy kapou na polštář.
Je večer.
Všechno spí. Přemýtáš.
Kolik jsi ztratil, kolik máš?
Jak bys to vrátil?
Zamykáš
srdce na pět východů.
Naprosto bez důvodu.
Máš cos chtěl
a dobře to víš,
tohle však žel
nevrátíš.
Několi slov změnilo ti svět
nechtěls je říct?
Bereš je zpět?
Pozdě...
Teď když tady pláču
a slza stéká tmou.
Zpomeň, žes kdy měl lásku mou.
Nevíš kdy přišel ten zlom,
najednou ses probudil a byl v tom.
Komu to říct? Jak se zachovat?
Možná je lepší nikomu to neříkat
ani mě.
Pak se div a nadávej...
lásku na sobě znát nedávej.
Není to bezpečné v téhle době
musíš to prostě dusit v sobě.
Lidi to nechápou a neštve je to
já vím na co myslíš.
Vstávám a slzu utírám
tahle byla poslední.
Nesmysl,
takových ještě bude.
Z toho pomyšlení člověka zebe
a hřeje zároveň.
Na lásku působí odloučení jako vítr na oheň,
chci aby se rozhořel.