Záchrana

Bývaly doby, kdy byla jsem stínem
a prázdnota byla mým služebníkem.
Však stačil jeden večer pouhý
a mým světěm konečně zmítaly touhy.

Bylo to jako duha zpod deště
bylo nám přáno a chtěli jsme ještě
víc spolu být a cítit a žít
bláznit a spálit tu vášeň a touhu
víc z toho druhého než ze sebe mít.

Roky nám plynou a duha se ztrácí
dluhy za štěstí teď splácíme vášní.
Tytam jsou doteky a všechny chtíče
kam se kurva poděly od lásky klíče.
Marně se hledáme v společném světě,
snad nedojdem časem k té poslední větě

Nenechme umřít vše, co zbylo z nás
ještě snad stihneme zachránit část.
Bolí to, bolí, jen pomyšlení,
že z nás jsem já a ty
a dál už nic není...