PARK

Rudá zář pozdního podzimu

a zem posetá stíny

ještě naposled

hrdého listoví...

Lavičky

dosud stále uslzené

ranním chladem,

v tento čas

s obrysy postav

strnulých

v nekonečných

poutech sevření,

při tiché melodii

nenápadného hledání

a nacházení,

jemné mlhoviny

přání a doufání,

za neslyšných

smělých

pavoučích přeletů

nad zrcadlem vysychající laguny...

Digitální strnulost

běží

a mění odstín světla

v černo...

Neposedné prsty a dlaně

objevují,

ústa ochutnávají

rudý buket

v padajících kapičkách rosy...

Náhlá noc,

poslední svědek němý

kroků v trávě uvadlé,

ukončí všední příběh

tohoto dne...