Milenka

nahá leží v zákoutí tmy 

a bosými kroky

nedočkavě poslouchá

stejně svlečené ticho

černé jako hlína

neřestné jako prsty

někde v hloubce klína

než hrdlo tuhle hloubku

jejím hlasem vykřičí

aby ráno tiše mohlo vejít

ještě měla zavřené oči

a první ptáci už otevřeli nebe

rannímu rozbřesku

světlo se vrací

ale dobře skryté noci

není do stesku

nahá sedí na židli

obléká se

a plachými kroky

odchází

aby za ním opět

mohla přijít

se smyslným tělem

zrovna jako ta noc

nevěrná a žárlivá

zároveň