Proxima

Nevím, že víš, co já nevím
co já vím, ústa mám chladná
umím být natolik nesvým
nakolik jsi mi záhadná

Proxima, s polibky nocí
unášíš mě k sobě v spánku
pamatuji si rty vroucí
jinak nic, paměť z líbánků

hvězdných mít kompletní nelze
nadsvětelné mžiky smažou
nadbytek vjemů, posléze
odpovídám nač se tážou

růžově-rudá, táž Tvoje
ústa, jež jakkoliv v dáli
jsou mi nejbližší, tak to je
nepochopitelně pálí

tuším jak první nesmělá
je nebeská láska naše
nevím, zdali sis´ neměla
vybrat blíž.. dál mlčí plaše