PŘÍLIŠ OSOBNÍ
PŘÍLIŠ OSOBNÍ
PŘÍLIŠ OSOBNÍ
Zdvořilý pozdrav
jak se máš?
jen nebýt příliš osobní
v prázdnotě čtyřech bílých stěn
nesmělá vyznání
ucpeme roubíkem
co s tím
slova zní příliš mělce
než aby vystihla
jak bolí láska
spoutaná do kozelce
Kdybych bývala
uměla lépe malovat
štětcem bych pohladila plátno
tak jak tě v představách
hladívám prsty po tváři
v konturách Caravaggiova temnosvitu
tvůj portrét byl by plný citu
oči by zapůjčil Ti Kristus od El Greca
a z Křiku Munchova
v mém srdci
palčivé údolí by vyhlodala
drásavě nenasytná řeka
Kdybych skládala opery
v dramatu zakázané touhy
ďábel by tango zatančil si s andělem
při ranních trubkách od kasáren
jako don José podlehl bys Carmen
a já bych s Azucenou trpěla
když to, co je mi nejvzácnější
by mojí vinou
zalehlo popelem
V kouzelném doprovodu múz
vášeň i bolest
bych lépe vyzpívala
i bezvýslednost zdráhání
v prázdnotě čtyřech bílých stěn
svá tajná vyznání
ucpeme roubíkem
zdvořile loučíme se
způsobní
jen probůh žádné velké city
jen nebýt příliš osobní
Komentáře (28)
Komentujících (11)
Doporučit
Tisk
osobně osobní...
21.10.2014 17:54:38 | básněnka
...zatímco jsme sobě
nevhodně nevhodní :(
... což neplatí Tobě, milá sestřičko Básněnko! Díky za zastavení!
21.10.2014 23:58:23 | Aida
...hmm nádhera uplně jsem se zasnil a na andělských křídlech tvého psaní jsem pocítil i tu trpkou hořkost...moc pěkné
21.10.2014 11:06:33 | chalcedon
Moc děkuji, to mě potěšilo - ani se mi nesnilo, že básnička tak osloví! Vážím si Tvého zastavení!
21.10.2014 23:55:33 | Aida
No, někdy je ta formální zdvořilost studená jak klika od kostela. Páni, ty znáš tolik cizích jmen, jdu gůglovat :-)
Vážně - taková vznešeně hezká.
20.10.2014 21:55:12 | hledač
Co říci... Je to smutné, když v kostele, která má být prostorem lásky a sdílení, tě vítá leda studená klika. Nietzsche kdysi trefně poznamenal, že křesťané jsou z titulu své víry přesvědčeni o tom, že lidé jsou slabí a hříšní... ovšem přesto si připadají lepší, než ti druzí. Musíme se my věřící chytit za nos!
21.10.2014 23:53:57 | Aida
...v kostele, který má být prostorem lásky a sdílení... Já ti nevím, ve mě kostely vzbuzují pocity strachu (a nebo plánovaného pokusu o zastrašování a ovládání). Nějak se podezřívám, že jsem taky věřící, ale nějak mimo stádo a delegované zprostředkovatele.
22.10.2014 12:34:42 | hledač
Však jsi hledač! ;) Můj názor je, že kostely, ač se říká, že jde o domy Boží, stejně tvoříme my se všemi svými vlastnostmi. Proto jsou někdy vřelé a otevřené a jindy studené, že dýchne záhrobí. Setkání s tím, co nás přesahuje, může přijít i skrz něco zcela jiného. Velehory, rozsvícená noční obloha, malé děti, když si hrají, moudří a vyrovnaní staří lidé... Bůh, když chce oslovit, si cestu najde.
23.10.2014 22:49:57 | Aida
k téhle kvaši znělých odstínů lásky namíchali barvy neviditelní andělé, viď ? :-D
20.10.2014 19:04:44 | Frr
Milý Frr, kdybys ty anděly uměl učinit neviditelnými, slíbila bych Ti modré z nebe! ;) Problém je, když mi vlétávají do cesty. Kdo je zval, mrchy...
21.10.2014 23:46:54 | Aida
(Árii Azuceny zbožňuju, jakkoliv si myslím, že tento námět je transparentně operně nesmyslný...) Ale to nemá co dělat s Tvojí básní, krásně vedeš člověka od obrazu k obrazu, doslova. Dík za procházku galerií Tvé přebohaté duše.
20.10.2014 10:22:08 | Pamína
Milá Pamíno, Tvých vlídných slov si velmi vážím, i když se obávám, že galerie mé duše by na odiv světu vystavila leda tak nudný minimalismus... Opery nicméně miluji, Trubadúra nevyjímaje, přes veškerý jeho romantický schématismus (i ten je mi, jakkoli se mu bráním, bohužel asi vlastní...).
S publikováním těchto veršů jsem dost váhala. Obvykle jsem sama sobě přísnou kritičkou. Těší mě proto povzbudivá ocenění, jako toto od Tebe. Odhaduji, že nedokonalost formy zachraňuje obsah - city máme všichni, obavy a zábrany také - a zrovna tak i lásku k umění (minimálně v komunitě na Literu), tak snad to dává smysl. Ještě jednou díky!
21.10.2014 23:43:02 | Aida
Je mi to dost blízké; sem tam někdy trochu patetické, ale to je v rámci pocitu básně, takže fajn. Ke konci to graduje a je to skvěle vypointované. !
20.10.2014 00:31:18 | Já Esther Ruth
Jojo, patos, to je moje. Nevítaný společník, co ho vyhodím dveřmi a vrátí se oknem... Co s tím, asi k ženským patří?
Před publikem hrajeme lvice
po večerech brečíme do polštáře
pravé jsou které naše tváře?
hmm... těžko říct
možná talíře slunečnic
co za světlem se točí?
nemají srdce
ani oči
21.10.2014 23:32:07 | Aida
Aido, i ten patos je důvod, proč je mi to blízké. Mám to s ním úplně stejně :)
23.10.2014 14:05:15 | Já Esther Ruth
tak to ten osobní automobil zahodím...
19.10.2014 23:44:39 | enigman
Na Maltě mají takový podivný zvyk shazovat ojetá auta za skal. A taky tam v kostelích sem tam mají originály Carravagia... Doteď jsem si nemyslela, že to nějak souvisí. Než jsem si přečetla Tvůj komentář! Tys propojil zdánlivě nespojitelné, chlape!
21.10.2014 23:22:27 | Aida
Muncha mám rád, říká se o něm, že měl obrovský cit pro světlo a asi ano, protože z jeho obrazů jako by vystupoval příběh :), vlastně stejně, jako vystupuje z básní
19.10.2014 23:40:14 | Benátčan
..jen kdybych tak dokázala psát básně jako Munch maloval obrazy! I když - brrrr... možná je lepší mít talentu i méně!
21.10.2014 23:19:30 | Aida
to máš možná pravdu, on rozhodně neměl moc veselý život :(
21.10.2014 23:25:38 | Benátčan
Hrozně se mi líbí to tvé srovnání s Caravaggiem, El Grecem a Munchem a i ta Carmen mi tam tak pěkně ladí. Vlastně se mi to líbí úplně celé a moc :)
19.10.2014 23:36:08 | AndreaM
Milá Andreo, mnohokrát díky! Spláchla jsem tam své oblíbené malíře z jedné vody načisto ;) popravdě jsem spíš měla strach, že propojení těžko bude někomu jasné. O to víc mě těší, že Tě básnička oslovila! :)
21.10.2014 23:17:29 | Aida