Úvaha na lásku...

Je láska bláznovství,které nám pomáhá,
nebo bláznovství,které nás ničí?
Jestliže pomáhá,jak je možné,že je člověk smutný,když každý někdy někoho miloval?Jak je teda možné že se citím tak sám,když snad ještě miluji,jak je možné,že ta kterou miluji o mou lásku už asi nestojí,když láska má přeci pomáhat?
Nevím jestli miluji,protože mé srdce mi nic neříká,necítím bolest ani radost,vztek také ne,spíš jen jakousi melancholii,která je snad ještě horší,protože nevím proč necítím bolest,je to tím,že už nemiluji,nebo tím,že mé srdce,již tolikrát týráno láskou,již tolikrát mučeno na hranici lásky už nechce cítit,že má duše už není,že zbylo jen tělo,které mluví o lasce,jež leží už někde hluboko zakopána?
Proč necítím,když si stále myslím že miluji,proč nevím jestli se dál prát,jestli mám dál bojovat o lásku,když ani nevím jestli to vlastně ještě pořád láska je?
Co získám,když budu bojovat a co ztratím,když bojovat přestanu?
Ztratím kus sebe,je-li to ještě možné,nebo naopak kus svého já darovaný milované osobě získám zpět a tím zacelím díru láskou vzniklou???
Jestli znáte někdo odpověď,tak mi jí řekněte,protože já už nevím,co je pravda a co lež,nevím co znamená milovat,toužit,chtít,cítit...nevím co je to bolest,protože mé srdce už samo ubližovalo dost...a přesto stále prahnu po své lásce ač nevím,mám-li ji vůbec ještě chtít...