Myšlenka na louce

Bláznivá myšlenka po poli běží, po poli, kde pěstují se vzpomínky. Vesele běží a nevnímá čas, učí se rozumět, najít a vysvětlit. Prodírá se lesem utajených přání, nachází blahobyt v říši beze smyslu. Touží vše uchopit, všemu dát řád, touží se stát krásnou a nedobytnou. Krouží a vrávorá, neví, kam jít, neví, kde může přání svá objevit. Však jeden pár dlaní lapí ji a spoutá, jeden pár očí na ní hledí. Jeden pár očí vede jí a ona váhá a následuje...Pro ten pár očí zapomíná bloudit, pro ten pár očí stává se krásnou. Proto Tvé oči musí dál hledět, aby ta myšlenka mohla dál žít.

Srdce zaplnit,
opustit řád,
trápení rozprodat,
lehce jen plout,
zbavit se pout.

V tom slově jediném myšlenka plyne, jediné drží ji, než navěky zhyne. Hledá se pár očí, pár očí se sladkostí na víčkách, hledá se, postrádá, chybí, když nehledí. Oči mé, vytoužené, dávají mi přístřeší, přivinou duši mou, když noci jsou zlé.