Kašpárek

Já dnes příběh vyprávět vám budu,
O člověku co nežil ani nebyl nikdy,
Avšak žít by mohl, leč katastrofa život jeho byl by.
Nechť mluvme o něm že byl, lepší mé vyprávění bude.

Nezáleží na jméně jeho, snad Petr, Pavel či Adam,
A tak člověk tento, tedy muž, snad mi ženy prominou,
Vždy vtipný snažil se být, odmala on se smál,
a také v pozornosti osob starších byl,
on milující rodiče měl i bratra či sestru,
to přesně nevím, jediné dítě těch milých lidí však nebyl,
však pojďme dál, on za galantního považován byl,
vždy slušně a příkladně se choval,
on myslel si, že vtipný je, lidi bavil s nima se smál.

Pak však ona přišla, on lásku poprvé pocítil,
Řečeno prostě a jednoduše, zamiloval se!
I když předtím ženy měl, teď jiné věci cítil,
Bez ní býti ani okamžik nemohl, asi blázen,
já si myslel.

On však zvyklý byl, že i když plácnul něco slyšel smích,
a hle vše jinak bylo, pochopit on nedokázal nic.
Její city krásné byly, vždyť ona sama byla krásná,
on cítil věci stejné, po letech šaškování nevěděl však.
Nevěděl co má jí říkat, co dělat a jak se chovat.

My dál se smáli, hloupí jsme byli,
On nechtěl smích, ale pomoc naší,
naše rady a zkušenosti potřeboval,
My neviděli to, neviděli jsme trápení jeho,
A on depresím podléhal.
Všude bavil a smál se, s ní se zase jinak choval,
a doma pak pil a kouřil silně.

Jejich vztah pak jednu ránu za druhou dostával,
Smích ho přešel i s námi, a my dál-neposlouchali!
Tak dlouho se hloupě choval, až od sebe odehnal všechny,
Nakonec odehnal i ji a ona za kašpárka označila ho.

To poslední rána pro něj byla, on jak dál nevěděl,
A tak život skončit rozhodl se, na konci sám byl,
Zemřel vlastní vinou opuštěn, však kdo to způsobil?
On? Ona? Či snad my? Já bojím se že já….