Záře ve tmě

Šel jsem tmavou nocí sám,
po cestě, kterou neznám.
Téměř nic jsem neviděl,
samotnému světlu jsem záviděl.

O klacky pod nohama jsem brkal,
jako by mi je tam někdo strkal.
Sám, bez rodiny či přátel,
potichu tou tmou jsem kráčel.

V tom viděl jsem před sebou jasnou zář,
byla jsi to ty, byla to tvoje tvář.
Přišla jsi až ke mně,
už nic nevypadalo temně.

Jeden lehký polibek na mojí tvář,
byla jsi jak pravda a já tak trochu lhář.
Bez otázek, bez jediné věty,
propojily se naše světy.

Od těch dob kráčíme po cestě spolu,
od jižního až k severnímu pólu.
Překážky z cesty náhle zmizely,
když naší lásku viděli.