Zlomená obálka

1. I.                   Zlomená obálka

Její duše z bílého hedvábí, zlomená. Doba plyne bez popraskání rtů, oči v oknech mizející věčnosti lásky. Opuštění prázdných hrobů bez sluchu, hladiny bolesti a zpěvu. Do krve se vrací ryzího stříbra sleď, perleťová pochodeň nudy. Žádné zájmy k příčetnosti, hojné rytiny vteřin, odcizení ledů tišících. Sauna zvuků, jež tě nutí žít, vážit si dechu dalších míst. Mnoho jich je zlomených, jako věci a lidé, naladění bez pravidel volí nic. Kolik svící o půlnoci v očích noci samo v sobě snící ?

K čemu se ptát, pídit a krčit po šíji labutě, démantu ?

Jen on to ví, jen on to ví, když v ní naslouchá. Kobkou kolem údělných pomalostí svižných temp moucha umírá bez dosednutí. Dál už jen krajnosti ticha, skřípají neodloučitelné.  Hlava závoje píšící průsvitná hedvábí, z krojů čedičového pásma moří. Odpolední bavlna při dotecích ve svitcích včerejšího poledne. Bezuzdné volají nevím k čemu ve všech věcech pod sluncem.

Moc křehké nostalgie stoupá a duše se vznáší bezedná. Nemoci opouštějí mrtvé, poprvé a naposledy. Leden tě volí, maličké vločky třpytí vesmír. Nové město vévodí pohybů snících. Stroje sní a tys nechala své tužby v zákopech bdění.

Neoddáváš se herbáři vzpomínek, se všem něžným, ke všem nočním můrám nasloucháš, když jsi pryč. Lem stoupá, lidský cherub ztrácí svůj dávný safír. Vidím flétnu jak pluje po obloze fantazie. I ne - počátek má své sbohem za všechno prožité v jiném životě, vesmírné plavby za krátkost dávných početí. Daleko, milion mil daleko, původ něhy. Šla jsi klimatem katarzí, zůstáváš i zítřkem svá ?

Pošlu za tebou brusiče vzpomínek, ostré vazaly azylů očních síťoví bulvy. Ševelící proti přečinu, voláš po hladině zapomnění. Udolána technologií starého jícnu závratné sopky blaha. Vzpomínám na tvar, jež se svléká ze hřebenů vesmírné bolesti. Nebe které jsi miloval, nebe milenek a cizích loží. Nepřekročené zvnitřnění je přece boží paletou tvořící k obrazu čirých. Světla řasenek se obouvají olovnicí z břidličné zteči. Loděnky plazící se věrně po meči.

Tvorebné zůstává frekvencemi na konci předurčenosti.

Vedle stojících milostí, formace žijících odpuštění. Volby, špatné volby, smí se realizovat ode dna ? Dech zločinu jako hrdelní zvon křídelnaté, nakřáplá skořápka a v ní nekonečně přetékající láska. Klid smějícího se dítěte, města procházejících po čele nové dimenze prostoru. Prostoru ve kterém vynalézáme budoucnost.

A její host, nekončící dcera přítomnost. Nevtělitelné  a most přes navždy, nezaniká.