Konec plesové sezóny

Melancholie starých časů…

Doléhá na mě jako plášť z tmavého sametu.

Nese se plaše jako

prach prosvícený světlem slunce.

Chce mě svést na scestí,

netušíc, že já už mám svého prince.

A já z toho pláště dělám střípky.

Útržky látky,

které mi budou uzlem na kapesníku.

Divokým mládím popelky

a její touze po tuctech nápadníků.

Nemusela jsem protančit střevíčky,

abych našla lásku.

Dlouho chodila kolem a čekala,

až odložím poslední plesový šat…

A pak jsem ho viděla…

Kluka, co byl připraven mít mě rád.

Stál doslova nadosah…

A nebyl princ, ani urozeného rodu.

Stál na okraji rodinného kruhu.

Sám, smutný a bolavý s károu,

kterou mu život naložil.

A pak jsem tu byla já,

co podobnou káru kdysi táhla

-         taky sama…

život si nechala utíkat pod rukama…

Jeho příběh se tolik tomu mému podobá….

A tak nějak potkala Popelka  „prince“.

V životě nic není náhoda…