Milujeme pokaždé jinak

Píšu slova o lásce a možná ani nevím,

 co to znamená.

Běhám za klukem po nocích,

Jsem šťastná, možná trochu znavená…

Ale jako kovadlina těžké je,

Přiznat si, zda moje srdce miluje.

Jeho hoří, touží žhne…

Mé poklidem života jde…

Možná ta láska má dneska jiné odstíny.

Milovat, mít rád, vážit si… bez viny.

Možná míň a možná  nejvíc jak sama mohu dát.

Těžké je od bolesti začít znova milovat.

Láska… souznění, klid nesoucí se v duši.

Znova se zamilovat, srdce nechat bušit…

Bývávalo…

Nostalgie…Lámající se jako křída.

S rybářem euforie dávající mi křídla.

Vzpomínka, co ani na smrtelné posteli nevybledne…

Na těch tanečků pár, polibky svůdné…

Milovala jsem… Poblázněně

V kouzlech osudové karmy.

Milovala jsem rybáře, i když to bylo marný…

Proto si vážím lásky,

Jako loďky v které nyní můžu plout.

V náruči tvé spokojeně spočinout..

Důvěra, něha, vzájemnost a společně tlukoucí srdce.

Společné cíle, přitažlivost…

Tak proč už neumím milovat jako kdysi přece?