Život i duši

Proč slzy mi tečou po tváři,

a Slunce vůbec nezáří.

Proč i den proměnil se v noc,

vždyť miloval jsem Tě moc a moc.

Proč všude je ten mrtvý klid,

a mně schází života nit.

Byla jsi jak kometa,

jež naší galaxií prolétá.

Do Tvých očí chtěl jsem se dívat,

ve dne v noci, po svém boku Tě mívat.

Třeba i ohnivým peklem s Tebou jít,

hledat a nalézt nirvánu, tu božskou blaženost a klid.

V paprscích Tvých očí chtěl jsem se koupat,

do závratných výšek padat i stoupat.

Chodit s Tebou ranní rosou,

líbat Tě čistou, bosou.

Ve svém náručí Tě nést,

sevřít a nikdy nepustit, v mou pěst.

A já tu stojím a ptám se proč,

hluchý jsem a neslyším, prý „Životem dál toč“.

A já tu stojím v prachu a blátě těch nekonečných cest,

kdo podá mi ruku a bude mne vést?

A tak tu stojím, já malé nic,

nespatřím Tvé oči nikdy víc.

Můj život jsi vzala,

ruskou ruletu jsi se mnou hrála.

Proč zmizela jsi mi tam někde v dáli,

když spolu jsme se tak milovali a hráli.

Cítím Tě všude, i v těchto zdech,

Tvou vůni, vzdech.

Cítím ji a srdce mne bolí,

jak ptáky ve větru a poli.

Už nikdy neuslyším Tvá slova,

jak mé srdce k sobě volá.

Už nikdy, nikdy, nikdy víc,

já malé nic.

Už nikdy nepohladím Tvé vlásky,

zbyly jen oči pro pláč z Tvé lásky.

Volám a všichni jsou hluší,

jen smutek na mé srdce buší.

Vzalas mi život i duši.