Tomu, jenž přišel k nám

... a po údivu z náplavky
si rychle spěcháš pro plavky.
A pak si plaveš ve Vltavě
a topíš se jen v mojí hlavě.

A já tě musím zachránit,
abych dál mohla v klidu snít,
zatímco jedu v tramvaji.
Oči se skelně dívají.

Dneska se chystá večeře.
A schyluje se k nevěře -
nejprve slovo, potom žena,
a která je ta ublížená?!

Budu to já a nebo jiná,
které doliješ sklenku vína.
V kulisách krásné staré Prahy
zapomeneš žes byl mi drahý.

A teď už vím, že pro slzy
mě moje láska zamrzí.
A z pláče sůl na špagety,
co dneska vaříš u nás ty.
Kéž mohla bych vyplakat chilli,
ať už mi víckrát nejsi milý.

V tramvaji cestou do práce,
už zase toužím po lásce,
do sněhu kreslím obrazce.
A srdce taje.

V očích mám údiv, na rtech pláč.
A ptám se, ptám se, co jsi zač?!

Sama sebe jsem dojala,
snad když si počkám do jara,
máj přivede mi frajera.
Co v červnu zmizí.

Pak budeme si zase cizí,
že nikdy nic se nestalo,
a že to za moc nestálo.
Pít tolik vína.

A já jsem svojí láskou vinna.
Vím, že už to přeháním,
příště už tomu zabráním.
Jsou to jen sliby.

Má každý právo dělat chyby
více, než jednou za život?
A teď však zase zklamu tě.
Když chybu udělám.

Za to se znovu omlouvám,
že v tento mlžný den
nechám ožít svůj sladký sen.
V kterém mě políbíš.