Zakázaná láska

Co v mých útrobách dřímá, co tiše bije pod prsy mými,
dobře se v mladých lidech vyjímá, tiše proudí těmi starými.
Pálí to, je to snad prokletí? Sama sebe ptám se potají.
Copak nevíš, lidé po celá století odpověď hledají.
Skryj se pohledům a mluv tiše, styď se děvenko rouhavá .
Zapomenout, to bys měla spíše, správným se to nestává.

Bolí, ach pláče má duše. Spolykej své city?
Šíp co vystřelen byl z kuše, tou bolestí jsi ty
Není skrýše, ani útěchy v jiných radostech není,
básník co píše, ten se s námi přeci nežení.
Bez duše toulá se mé tělo, bezesné mívám noci,
spočinout do hlíny by chtělo, je to přec v jeho moci.

Na skály co za městem jsou, dnes v noci se vypravím,
pod nimi já stanu se věčnou tmou, své bolesti se zbavím.
Až můj milý podíváš se vzhůru, tam na oblohu temnou,
neměj z nekonečné tmy hrůzu, každou noc tak budeš se mnou.