Marioneta

Srdce zlomené vedví a sedřená kolena,
Zdá se být poslední dobou ma doména,
Nikdo však nevidí a nikdo nevnímá,
Nejsem přece lidská, jsem jen figurína,
Chtěla jsem létat a nos jsem si nabila,
S potrhanými provázky význam jsem ztratila,
A tak mě jen odklidil do tmavého světa,
Zlomené ruce složil do klína,
Nic není bez provázku marioneta,
co člověk neovládne ho nezajímá.
Loutkáře to nezajímá.....

Po temných nocích a temnějších dnech,
Sleduji jak vyrábí další z tanečnic,
Uzavřená navždy ve čtyřech zdech,
Nezbylo mi- než ten tichý vzdech,
Zhola nic..
Nechápu- byla jsem dobrá milovnice,
S dřevěným srdcem malá společnice,
Která myslela, že má ji rad.
Zatímco ji on dokázal bez váhání vystřídat.

I marioneta ztratí naději.
A pak náhle, než se naději,
Sedíme tu spolu s loutkou bez provázků,
Které loutkář po mě svěřil svou lásku.
kouká ven a nerozumí, měl ji přece rád. nechápe, že jsme jen hračky,
A s hračkami má se hrát.

Oči smutně pláčou zjihlé západem slunce,
Jak únavné je soužení, které nebere konce.
Jak únavné je mluvit bez vydání hlásky,
Když vás každý slyší a nikdo nevnímá.
Jak únavný je život ve stínu milování,
Když vás vaše srdce v bolestech proklíná,
Mou věčnou naivitu mi rozmrzele haní..
A jedna smutná balerína?
Nic není, zapomeňme na ni.

Zdá se mi být krutý tento malý svet,
Laska je však těžká i v zemi marionet.