Omluva!

Promiň. Odpusť. Míří k tobě omluva.
Vždy, když se to stane. Cosi ke mně promlouvá.
Hlas nevrlí: "Ubliž mu, jak nejvíc můžeš.
Co jiného než rány zmůžeš?
Křič a vymlať tu zlobu.
Zbav se toho pocitu. Neudělej chybu."
Já hlasu uvěřím, páč na výběr mi nedává.
V tu chvíli mysl má vlastní názor prodává.
Vím, že mé chování je špatné,
když šrámy se rýsují a krev téci začne.
Ale jak se omluvit, vždyť téct nepřestane
ani když slovem pohladím či se zázrak stane.

Promiň. Odpusť. Posílám ti omluvu.
Co nesnesu? Nevěru a pomluvu!
Byla jsem zaslepená a neuměla číst.
Nevyčetla jsem, co jsi tím chtěl říct.
Myslela jsem, že chceš být se mnou nadále
a s jinými naivkami lézt do postele.
Stálo tam, že sex roli nehraje,
že v lásku věříš, ta prý vyhraje.
Přiznávám svůj směšný omyl,
i když bolest jsi mi způsobil a srdce zlomil.
Šrámy ze dne na den nezmizí, ty zůstanou.
Prosím, buď mi věrný a nechoď za jinou.