Bruneta

Hnědé oči měla,

vidět bylo, že by chtěla.

Jen na půl ale byla smělá,

na půl ospalá i bdělá.

Nohy nekonečně dlouhé,

záviděly by jí mnohé.

Úsměv podmanivý, milý,

já byl z ní totálně opilý.

A k tomu krátké mini,

mě obcházely vášně stíny.

Ptal jsem se jí, zda nechtělo by to i skříň,

usmála se, nebyla to ale voda na její mlýn.

A tak v mém nitru jen jiskra její duše,

volá, křičí hlasitě i suše.

Příště vezmu si tedy jen ty ramínka,

doma hadry poskládám do komínka.