Perutí černou

Perutí černou zakryl nebe
soumrak, co na kraj temně pad,
vzpomínka marná v mysli zebe,
to tam je vše, co měl jsem rád.

O sladkých křivkách Tvého těla,
srdce mé bláhově si sní,
snad upálí mne zevnitř zcela,
žhavé jak kotouč sluneční.

Marně se rozum citu brání,
když den jak růže uvadá,
chci milovat Tě za stmívání,
líbat se, když je nálada.

Vzpomínek vír se v mysli točí,
lochneska dnů i lásek mých,
pak do snu Tvoje tvář mi vskočí,
zas tonu v touhy závějích.

Opět se ztrácím v zátočinách
křivek Tvých sladce mámivých,
utop se se mnou ve hlubinách
lásky, buď v poutech citů svých...