Tiše schoulená se uzamknout

V neznámých zátokách,
z břehu jen těžko znatelných.
V srdečních hlubinách, podkovách štěstí,
komárů dotěrných

Se topím

V hloubce očí tvých,
a v srdci z marcipánu,

Být řekou, jezerem
i vstupem do božského chrámu.

Být kapkou vody,
nití perel spoutanou.
Být paprskem měsíce,
klidnou vodní hladinou.

Být jednou duší,
co pomalu se zvedá z břehů života.
Být láskou,
jíž sluší jen city a dobrota.

Být nevinnou bytostí,
jíž vina postihla.

Být však druhou v řadě,
vidět stíny v zrcadle

Vlastních pocitů

Být čistým štítem, srdcem prastarým

Být klidným přístavem, vorem spoutaným
z tisíce malých dřívek

Být sluneční záře,
dotek, kdy mě hladíš přes polštáře...

Měsíční svit a líná hudba.
Být suchou květinou,
být zvadlou rodinou, v níž není láska ani cit...
Být studánkou vyschlou,
kdy zapomeneš jasný třpyt stříbrných pavučin...

Bez kapičky rosy, být tmavý černý stín,
jenž se ti do srdce vkradl...
Tmavý černý stín, jenž ti křídla spálil,,
v žáru vlastního chtíče...

Tiše schoulená se uzamknout
Tiše zmatená slzy setřít

Být tak statečná a přesto na dně srdce prosit

Nech mě jít!!