V pomněnkách nesly se vlny červánků...

Venku se setmělo
A ráno vítalo nový den..

V horách zahřmělo,
když zmařil jsi další nádherný sen,
Osude

Z povětří nesly se vlny červánků,
když připadala sis jako princezna na zámku

Zámek však prostou chýší byl,
kámen, jenž upadl do roklin

Tak tvrdé i tvé srdce z kovu matného
a já nechci, už nechci brečet pro něho

Už nechci vzývat ódy a psát jména,
už nechci sbírat zrnka písku, klekat si na kolena.
Sahat na dno vlastních sil

Až jabloně pokvetou a růž jejich kvítků do očí ti bude bít,
pak s hlavou skloněnou poznáš,
že nemáš pro co žít.

Že pramen tvého života vysychá.
Že láskou srdce máš zmatené,
a daleko v horách alpských možná je člověka,
jenž by ho dokázal otevřít..
Daleko však..