V mých rukou nezvadneš

Jsi zvláštní květinou,

připomínáš růži,

krásnou i s trním,

kterým se bráníš,

když dotknout se tě chci.

Už rozkvetla jsi a voníš,

ale nevím čím a proč.

Hlava se mi z toho motá,

až zapomněl jsem směr,

kterým jsem se vydal,

ikdyž jsem jím dlouho šel.

Nikdy nenapsal jsem tolik slov,

neměl tak hezkou myšlenku.

Ta slova jsou tvé jméno

a myšlenka příjmení.

Zmatení je příliš silné,

když tvé květy zavoní.

Přijdeš a zase zmizíš...

věříš...že trny tvé,

držím stále v rukou?

Vždy do krve se zahalí,

ale s každým dalším dotykem,

bude krve míň,

a trny se obrousí.

Růží však vždy zůstaneš,

neboj se....nech se utrhnout

v mých rukou nezvadneš.