Být zajatcem svým

Když slzy kanou a těžko se dýchá

nechci to cítit nechci tam být

nechci ten šílený pocit mít

chci jen svou chvíli ticha

 

V té chvíli ticha však slyším hlas

anděl promlouvá a šeptá tiše

brk škrábe jak pomalu píše

písmem tenkým jak vlas

 

Je to osvobození nechat ho psát

je to spása slyšet ta slova

o tom, že anděl je vlastně ona

vidět ve vlnách její vlas vlát

 

Ona je andělem, zlomila srdce mé

ona je krásným stvořením

ona je života mého kořením

ona zažene všechno zlé

 

Zlomila jednou a zlomila zase

já jí ho nabídl bez váhání

bez výčitek a bez přemáhání

jsem prostým bláznem zdá se

 

Rád bych řekl, že city pomíjí

nejsem však z těch kdo zapomenou

nejsem však z těch co nedovedou

říci, že miluji ji.