ZMRAZ MĚ DO SEBE

skřivánčí nebo soví
to tvá
královna run v gotické tunice
je zamřížovaná růže

na nočním stolku
ani nenapíše

rozečtena
potřebuje tělo muže
pod lampičkou z bordó skrýše
táží se
bledé kaňky mých slov
jen polibků noh
proč Luna necítí
jak sytí
jsou muži složití
kvítí
padá do chladných rán
a sněží
němé šeříky
sluncí výkřiky
na kříži vnitřních vran

když ona
chtěla je počítat
na křídlech z kopretin
ovečkou noci ztát
proplouvat pasáčkem
nebeským okvětím

a v nich vesmírů oči
zasněné hvězdičky jiskřících zim
tě vezmou panenkám
oh
proč Luna nevidí
na řasách slz
jitřního světla sám v jíněném těle
strádá
a duhové pocity
neznají cest...cizinko
co tvoji runoví stříbřitelé
proměň se
ve vábitele ne
nenaleznou směr..ani na chvilky
nikdy…
ač prsty sklouzávám
liščím punčoškám černovlasých baletek
rozkročených přes můj stín
vonících bez levandulové tuše
mizících svému srdci ze zábran
…
tak se má léčit
má duše jiná?

ve sklánějící se vrbě
chytající krůpěje introvertních tání
jemnou dlaní
u zmrzlých do sebe
na slídové noci
v níž ticho je bělostná bída
nahého žebráka
zlomeného o nádech tvé lásky

o nádech
industriálního tance
z něhož tence jsi mé já křehkým
a chvěje se ti
* ty máš dívčí duši
* šeptající hadími lesklými rty
* teď
* teď jsi můj modrý námořníčku
* tak musíš být
* navždy
* kopřivou hluchavkou k ní
* i divoce medvědím květem
* když ti svit pokládá na orosené tělo
* smutnící konvalinky
* a běloučká zvonění posbírá noc
* navždy skrytým růžovým postýlkám