Čistá voda

Láska k této tvrdé droze
může hory přenášet.
Avšak její láska k němu
začíná se potápět.

Láska jako loďka s dírou
plující po zlatém moku,
plní se tou bílou pěnou
pomalinku lok po loku.

V loďce sedí dívka nahá,
šaty ucpávala díru,
vzala si je voda hořká,
tak jak unáší i její sílu.

V rukou drží malý šálek,
mok už dosahuje půli lýtek.
Silou vůle, dobrou duší,
vyprazdňuje loďku svoji.

Proč neskočí v to žluté moře,
proč o pomoc nevolá?
Snad nechce klesnout na dno,
co zvratkům se podobá.

Prokřehlé tělo, sílu plavat ztratilo by,
proto raději slzy hořké polyká.
Beze vzlyku, se zaťatými zuby,
pěnu dále vylévá.

Nejvíc obává se konce plavby,
co na břehu čekalo by?
Vysněná pláž písčitá,
či střepy země posetá.