Na-po-řád

Milenci si zpívají zakuklení v pohledech

a vesmír se spojil, aby dal věcem řád

a rány se zhojí a páteř se zas nese

slibují si vidět v druhém všechno napořád.

Časem vidí špínu, nehty drhnou kůži

té kořisti z alabastru nechce se jim vzdát

zaujetí řízením nevidí už přes sklo

nový potah sedadel chválí akorát.

Zlatí dirigenti, kouzelníci města

vodí ty dva v labyrintu lehkých hádanek

nedokážou, nechtějí, devadesát ze sta

nerozluští se navzájem, abych to tak řek.

Harmonické soužití plné ostrých hrotů

na co vůbec dýchat - smát se - žít?

Maestro s taktovkou skládá k notě notu

symfonie bez dramatu, žádný prožitek.

Najednou přetrhla se prvním houslím struna,

ticho řve do světa a odráží se dál

na mořské nábřezí svítí hořká luna

někdo těm dvěma jejich vesmír vzal.

Ten někdo se na ty dva pořádně mračí

dirigent samoty nechce být rozpoznán

potkají někoho, kdo jim snad stačí?

utečou za zrcadlo, kde je člověk sám?

Milenci drží se a mazlí rytmem dechu

a vesmír spojil se, aby dal věcem řád

rány zhojené láskou beze vzdechu

tentokrát starají se o své napořád.

Alespoň. Doufám. Snad.